Dokument Velký vlastenecký výlet (2025) - HD TRAILER

Zajímavý sociální experiment, kdy režiséra napadlo vzít tři osoby z opačného (proputinovskeho) názorového spektra a odvézt je na Ukrajinu. Jak na začátku trefně poznamenala jedna z protagonistek, “tajným” cílem měla být zřejmě jejich převýchova, když se ocitnou válce a jejich útrapám tváří v tvář. Tak se na Ukrajině ocitl Nikola- chovatel krav, který se cítí ohrožen údajně očekávanými regulacemi EU; Ivo- zahrádkář žijící s matkou, tomu leží v žaludku zejména zlý kapitalistický developer, který se ho chystá o jeho kus země prý připravit a Petra - ta o sobě hned na začátku prozradí, že pochází z rodiny komunistické honorace, nezdá se ovšem, že by ji to nějak pomohlo při studiu a trochu paradoxně pak “skonči” na teologické fakultě ( její věk se mi odhaduje těžce, je možné, že se toto stalo až po revoluci). Ani u jednoho z nich to nevypadá, že by měl rodinu, Petra vozí v kočárku psa a Ivo přiznává, že nikdy nebyl ženatý a nemá děti. Jsou tedy bez závazků a muže se vyrazit směr východ. S přidělenou kamerou si nejvíc rozumí Ivo, nebojí se natáčet lidské utrpení a čerstvě narozenému dítěti strčí kameru až před obličej. Snad si aspoň pořádně umyl ruce. Petra je z nich nejhovornější. Stala se z ní sběratelka suvenýru po uprchlicích a mrtvých. Představuju si, jak si je teď doma vystavila na poličce a snaží se ze sebe při pohledu na ně vytřískat ještě nějaké emoce. Svoje myšlenky nám sděluje neustále, což je na jedné straně dokumentaristicky sen, ovšem často nemaji hlavu a patu. Nikola, kterého se Petra snaží sbalit, popochazi sem a tam, občas stejně jako ona vypadá, ze si uvědomuje tu hrůzu kolem, než z něj vypadne, ze tohle je nic oproti hrůzovládě západu a bohužel, daně se platit musí. Ivo naopak sděluje svoje pochopeni pro znásilňovače. Dost sice pochybuji, zda by si takto svůj poslední den představovaly oběti, ale asi ho to nenapadlo, popřípadě na tom nezáleží. Celkově si myslím, že tuto skupinu spojuje nějaká emoční plochost. Mrtvoly sleduji senzacechtivě rozbombardované trosky jako zajímavý urbex. “Nějaká Ukrajina me vlastně nezajímá, netýká se mě”. “Vlastenec nejsem, rozhodně bych za ČR bojovat nešel”. Oběti jsou položka, sirény už je otravuji, myslím, že se těší na svoje kafe a klid domu “už mi dejte se vším pokoj”. O převýchovu se tedy opravdu nejednalo, výsledek spíš odpovídá tomu, že je režisér vzal na výlet do válečného zazitkoveho parku. Bylo mi až zle z toho pocitu zmaru, ale co nadělám. Pokud bych měla dokumentu něco vytknout, tak tlačeni na pilu. Kdo by se divil, ze psycholog z nich tak nevymáčkl kapku sebereflexe a ze reakci na v nevhodnou chvíli popsané hrůzy bude popření. Chápu časovou tíseň natáčení, ale přesto. A i tak dávám dokumentu plný počet. Tu poslední jako víru v to, že někde u obrazovky bude člověk, kterého sledovaní přesvědčí, že Putin není dobrý člověk. Nejde tu o žádnou odplatu, opravdu. Jen o úplně obyčejnej mír.