Začneme objevem, že lhaní není hřích, za jaký je rád někdy vydává křesťanský výklad osmého přikázání. Ono totiž nezakazuje lhát, nýbrž jen specificky a úzce „vznášet křivé svědectví proti bližnímu.“ Čili to, čemu se dnes úředně říká „difamace“ – ač by to správně mělo být „defamace“, znamenající doslova „odpověstnění“ čili oloupení někoho o dobrou pověst. Čeština si holt s cizími slovy dělá, co ji napadne.
Navíc nám ani z tohoto přikázání není zcela jasné, kdo to vlastně je ten „bližní“. A tak se pro jistotu rádi necháváme vlákat do postmoderní iluze, že jím je každý obyvatel této planety a možná i někteří mimozemšťané. Pro opravu si však ani nemusíme chodit až do biblické hebrejštiny, v níž slovo „reacha“ znamená tvůj společník, spolubydlící, nebo spoluobčan, souputník, souvěrec, soukmenovec, nebo spolučlen nějakého spolku – každopádně někdo, s kým máš něco společného nebo tě s ním něco sbližuje. Stačí nám nakouknout do překladu anglického, kde oním bližním je „neighbour“, znamenající velice konkrétně a jednoznačně „soused“.
Takže si osmé přikázání můžeme – alespoň pro účely politické – vyložit takto: 1) Lež jako taková není ani hřích ani zločin. 2) I pomluva je povolena u vzdálenějších. A pak už jen záleží na tom, koho pokládáme za bližního a koho za vzdáleného.
Tím se nám většina lží legalizuje a stává se eticky bezúhonnou. A v politice obzvlášť užitečnou.
Benjamin Kuras
Klamat nastastie nie je trestne, alebo sa mylim?